Sbírky

Radost objevovat

Tematickou oblastí Dolnobavorských skazenů (Niederbayerische Freilichtmuseen) je venkovská kultura od konce 19. do konce 20. století. Sbírka obsahuje celé domy a statky, dále soubory a exempláře z oblasti bydlení a hospodaření na venkově. Zvláštní místo zde zaujímají nástroje, přístroje, suroviny a produkty z oblasti zemědělství a místních řemesel.

Sbírky získává muzeum „v terénu“, tj. od sběratelů, starožitníků a ze sbírek umění; z jiných muzeí je skanzen bere jen zřídka. Majetek muzea vzniká nákupy, dary či zapůjčením.
Do skanzenů se často dávají objekty, které byly dříve považovány za bezcenné: jsou to naplaveniny kulturních dějin. Ale i u nich je nutné postupovat podle práva. Účelem převodu majetkových či vlastnických práv ke kulturním statkům do správy muzea je ochrana věcí před nebezpečím zániku, krádeže či rozkladu.

Získávání „v terénu“ je pak ochranou v užším slova smyslu. Historicky důležité předměty jsou často ještě v držení svého uživatele či výrobce. Úkolem veřejného sběratele je tyto předměty vypátrat. Hledání a výběr se musí řídit znalostí historických souvislostí. Při nálezu předmětu jsou často k dispozici informace, které se převozem do muzea mohou ztratit. Avšak pouze s těmito informacemi může být předmět plnohodnotným svědectvím minulosti. Proto se při práci v terénu všechno dokumentuje „na místě“: původ věci, způsob používání a její příběh. S každým předmětem tak do držení muzea přicházejí i zprávy o jeho životě. Všechny historické věci byly kdysi bezprostředně spojeny s nějakými lidmi. Při zacházení s věcmi je třeba myslet na důstojnost těchto lidí. A z lidské důstojnosti vychází i hodnota historických předmětů.

Když skanzen z „důkazní komory všedního dne“ vybere nějakou věc – a může to být leccos: světnice či dílna zemřelého člověka, otevírací stolek prodavače na bleším trhu, či nejzazší koutek dávno nevyužívaného seníku – a dá mu název, číslo a místo v muzeu, propůjčí mu tak význam a důstojnost, kterou předmět dříve neměl. Na každém předmětu v muzeu stojí neviditelný nápis: „Zum Andenken“ (Na památku). Na památku lidí, kteří věc koupili, používali a do doby před předáním do muzea i uchovávali. A stejně neviditelná jako onen nápis je i výchozí hodnota předmětu. Jakýkoli sběr je třeba doprovodit pečlivým zkoumáním.

Úkoly veřejného muzea se nemění. Jsou jimi sběr, ochrana, výzkum a osvěta. Je velmi náročné věnovat se v muzeu i něčemu více než jen sběru a vystavování. Právě dokumentace v terénu je ale základem budoucího výzkumu a osvěty v podobě prohlídky a popisu, v písemné, obrazové, jazykové a znakové formě.

TEXT: Martin Ortmeier | PHOTOS: Josef Lang, Gerhard Nixdorf